Zavřít reklamu

Je to již neuvěřitelných 17 let, kdy se na našich osobních počítačích a konzolích proháněl první Rayman. Náš hrdina s neustále hrajícím úsměvem opět vyráží se svými přáteli zachránit Křižovatku snů. Jak si povede?

Leckomu se Rayman podle obrázků může zdát jako vcelku jednoduchá a né příliš skvělá skákačka, kterou si zahrajete, malinko se usmějete a jdete v životě dál.  Světe div se, opravdu to není pravda a pokud stále pochybujete, po dohrání minimálně první úrovně vám dojde, proč jsem při psaní této recenze tak nadšen, právě jsem totiž Raymana vypnul, i když mám stále chuť, jít zachránit Křizovatku snů ještě jednou…tedy minimálně potřetí. Ale co je na věčně se šklebícím Raymanovi a jeho partě tak úžasného?

Začněme ale pěkně popořádku. Kdo z vás hrál původního Raymana, určitě si vybaví úžasně graficky zpracovanou, neuvěřitelně chytlavou a skvěle hudebně obdařenou hru. Patříte mezi tyto jedince? V tom případě jásejte, Raymanovi Origins se povedlo dohnat svého předka, ba dokonce ho předčil.
 
Hned první věcí, u které se na nějakou tu chvíli pozastavíme, je grafické zpracování. To bylo dotaženo k samotné dokonalosti tak, že by to dohnalo k slzám i samotného Bublinkového snílka, samotného stvořitele Křižovatky. Tomu se opět do jeho spánku vkrádají noční můry a příšery z podsvětí a vytvářejí noční můry, které ovlivňují Křižovatku, domov mnoha prazvláštních stvoření, včetně Raymanovi party: Globoxe, dva Týňáci, což jsou malinkatí kouzelníčci a samozřejmě Rayman, stvořený samotnými Nymfami jako bytost čistého světla, jenž kvůli tomu, že Nymfy cestou ztratily pytel Světlušek postrádá pár těch končetin.
 
 
,,I samotný Bublinkový snílek by vší silou zadržoval slzy při pohledu na tento diamant“
 
Ach ano, grafické zpracování! Inu, trochu jsem se nechal strhnout. Celou hrou vás kromě hudby bude provázet úchvatná ručně kreslená grafika. Že kreslenou grafiku má spousta her? No, kdyby měl Rayman pouze kreslenou grafiku… Autoři a hlavně kreslíři dokázali se svými  pery a tužkami doslova oázu krásy. Rozmanité a hlavně ručně kreslené úrovně jsou okouzlující a někdy se pouze zastavíte, chvíli se na to vše díváte a pak si řeknete: ,,Jak tohle někdo může nakreslit?“. Od vyprahlých pouští, přes pralesy a ledovce až do hlubin oceánu vás hra nepřestane udivovat. A nejen prostředí je skvěle zpracováno. Bublinkový snílek měl zřejmě zase jednou nějaký ten megálně veselý sen a přičaroval v něm Raymanově partě novou sadu schopností a možnosti dělat všelijaké vylomeniny. Plavat, dělat salta, jen tak se klouzat, bušit do nepřítele, nebo klidně i do spoluhráče neomrzí a díky skvěle propracovaným animacím je radost se dívat, jak dostává váš kamarád přes tlamu, větší sranda však je, být na druhé straně barikády a kamaráda pořádně proplesknout osobně.
 
Když už jsme u těch vylomenin, je na místě zmínit se o “arénách“, kde můžete své protivníky i spoluhráče “týrat“. Jak už jsem říkal, počet prostředí je vskutku krásný. Tím víc vás potěší nejrůznější výzvy ve hře. Každé kolo se dá totiž dokončit na několik úrovní. Jaké úrovně dosáhnete záleží pouze na vás a na počtu Světlušek, které během hraní nasbíráte a věřte mi, moment, kdy kouzelníček objímá odměrný válec plný světluše nebo kdy Rayman začne tancovat svůj oslavný taneček se vám vryje do paměti na hodně dlouho. Další výzvou jsou tzv. Výzvy truhliček, kdy je vaším úkolem pouze jedna jednoduchá věc: chytit truhličku. Opět jsem trochu více optimistický. Jednoduchá věc a chytit truhličku totiž opravdu nejsou synonyma a chytit tuto zlatou bedýnky, ve který je schovaný jeden zub s lebkou a navíc je zatraceně hbitá není žádná sranda a úroveň můžete opakovat, jako se to občas stává mně, třeba třicetkrát. Třicet opakování, to už si každý musí pomyslet, že po třicáté prvé už je to nuda, že? A je to právě naopak, právě v tom je síla Raymana. Po třicáté, by čtyřicáté ba dokonce i po padesáté budete úroveň opakovat a opakovat jen proto, abyste dosáhli úspěchu a zub získali. Je těžké říct, čím to je, nejpravděpodobnější je však fakt, že kombinace skvělé grafiky a parádní hratelnosti s okouzlující hudbou vytváří neuvěřitelně zábavnou záležitost. A hudba je dalším stanovištěm, u kterého bychom se měli pozastavit a u kterého by se měl ve hře pozastavit i samotný hráč.
 
 
,,Hudba v Raymanovi Origins je krásná, avšak někdy si vzpomenete na ty chvíle, kdy jste se koukali na nepříjemný horor a zrovna v něm byla podobná melodie. Jít poté tmou po domě či bytě je opravdu ‘velkolepý‘ zážitek.“
 
Být nepřejícný a předpokládat, že Christophe Héral a Billy Martin tragicky zahynou, mohu vám na milion procent garantovat, že tito dva pánové se dostanou do skladatelského nebe. Co nebe, tito dva by se dostali do nebe nad nebem, které leží nad nebem. Hrou vás totiž budou provázet právě jejich výtvory, právě jejich odvážné a místy i mírně šílené a střelené melodie si budete ještě nějaký ten týden po dohrání Raymana stále broukat. Naprosto nejlepší skladbou je dle mého názoru country melodie, která vás bude popohánět kupředu za neuvěřitelně hbitými truhličkami. Musím se přiznat a klobouk dolů, nic takového jsem ještě nikdy nezažil. Ale tyto mise samozřejmě nejsou jedinou náplní Raymana. Nejsilněji však hudba působí v hlubinách samotného oceánu. A musím se přiznat, v jistých částech jsem se opravdu…jak to říci něžně…s pravdou ven, bál jsem se jak malé děcko, které zjistilo, že Ježíšek mu nestihne přinést dárky a že tento rok nejspíš nepřijde. Ono ale není moc čemu se divit, když se ocitnete v husté tmě, hudba vám začne nápadně připomínat horor Zmeškaný hovor a najednou kolem vás proletí obrovský mořský had, kterému je úplně lhostejné, jestli vás trefí nebo ne.
 
No, abych se ale neunáhlil s tou chválou, i když k ní mám samozřejmě celou řadu důvodů. I taková perla jako Rayman Origins však nějaké ty mouchy má. Jsem opravdu rád, že jsem Raymana Origins hrál zrovna na svém PC a ne na zrovna PS Vita. Proč? Už jen na PC je překonání některých ševelů opravdu obtížné a pokud chcete hrou projít s maximálním skóre, rozhodně se přes ni nedostanete za pár hodin. Dostat se pro nějaké ty bonusy je obtížné, překonat mraky nástrah a nepřátel je příliš. Vyváženou obtížnost aby v novém Raymanovi jeden pohledal. Co dále zamrzí je kooperace. Ano, ve hře existuje kooperativní režim až pro čtyři hráče, ale proč se omezovat pouze na jedno PC? Proč nepropojit hru s UPlay a neudělat online kooperativní režim, což by s sebou pravděpodobně přineslo nové výzvy, překonávání rekordů, zkrátka další důvody, proč Raymana hrát? Škoda…

 

Dnes nejčtenější

.